Kapela sama sebe představuje jako bandu chlapáckých pořízků, kteří tráví život někde uprostřed lesa, přes den kácejí stromy a večer se sesedají u dubových stolů, kde probíhá žranice, pivo teče proudem a všichni drže se za ramena prozpěvují zbojnické fláky. A jejich hudba je přesně taková, jakou byste od podobné sebranky čekali. V tomhle ohledu funguje image kapely naprosto dokonale a i samotná imaginace při poslechu jejich nahrávek vyzdvihává dojem z celkového poslechu k hranici maximálního ztotožnění. Voice of Wilderness je oproti předešlému album krokem mnohem více do metalového světa, přesto si zachovává svá typická poznávací znamení v podobě silných folkových melodií čerpajících z finských tradic a lidových motivů, umě skloubené souhry elektrických kytar a tradičních nástrojů a neotesaných, do hlavy se vkrádajících, popěvků.
Album otevírají dvě vypalovačky - Cottages & Saunas a Journey Man - které dávají naznat, kudy se kapela na nové nahrávce vydala. Obě skladby jsou rychlejší než cokoli z předchozího Spirit of The Forest, přesto v nich nechybí zmiňované "nemetalové" nástroje, na úvod v podobě freneticky vrzajících houslí. Ty spolu s flétnou a akordeonem nechybí téměř v žádné skladbě a dotváří tak charakteristický folk-metalový zvuk i přesto, že album je mnohem rychlejší a tvrdší než jeho předchůdce. Následuje na poměry kapely spíše průměrná Field in Flames a po ní instrumentální Pine Woods. Svůj cit pro nezpívané skladby projevil Jonne už na albech Shamana a Pine Woods je dalším kouskem do jeho instrumentální sbírky. Silná melodie v podání flétny, zklidnění ve formě bubínků, kytarové sólo a vše končí tak jak začíná. Skvost. Spirit of The Forest "šamanským" halekáním v pozadí dává vzpomenout na doby minulé, kdežto zpěv v následující patriotistické Native Land, kdy jindy stylově nakřápnutý Janneho hlas připomíná v refrénu spíše zoufalého zpěváka z nejmenované televizní soutěže, drásá uši a pozornost tak na sebe poutá především posmutnělý akordeon. I tak se jedná ale asi o nejslabší kousek na albu, po kterém Vám spraví chuť Hunting Song v řádně zrychleném tempu tradičního finského tance humppy - prý něco jako naše polka, ale nenechte se zastrašit. Dále druhá z dvojice instrumentálek Ryyppäjäiset v závěsu s chlapáckým songem pro všechny milovníky piva Beer Beer s textem jak od českých hospodských premiantů Alkehol, leč v podstatně odlišnějším podání. Holt není hospoda jako hospoda. Střednětempá Old Tale Vás připraví na závěrečnou Kädet siipinä, jejíž klip potvrzuje má předešlá slova a souhra obraz-zvuk zde opět, stejně jako na celé desce, funguje dokonale. Staří vikingští bojovníci odplouvají na drakaru do valhally a Vaše třičtvrtěhodina kdy jste mohli být spolu s Korpiklaani alespoň na malou chvíli opravdovým chlapem (dámy prominou) končí…

Skvelý článok, zbožňujem Korpiklaani :)